MŮJ  PŘÍBĚH PSYCHOTERAPEUTKY

Jako dítě jsem ráda poslouchala, o čem lidé mluví. Také jsem se hodně ptala. Někdy jsem kladla až prý nevhodně osobní otázky. Zajímaly mě. Prostě mně ostatní a jejich příběhy zajímaly. Už na základní škole jsem věděla, že půjdu studovat psychologii, což jsem po maturitě na gymnáziu také udělala.

Moje vysněná psychologie mi po dvou letech studia začala připadat příliš introspektivní. Já měla potřebu kontextu, tak jsem si přibrala ještě studium politologie a mezinárodních vztahů.

Asi to stále nebylo dost. Já potřebovala odstup, a tak jsem hodně cestovala (stopem po Evropě), pracovala v zahraničí (delegátka v Turecku, barmanka v Anglii), studovala v zahraničí (liberální Bard college v USA). Všechny tyto zkušenosti jsem potřebovala, abych se mohla vrátit zpátky domů. Do sebe.

Ale návrat do sebe, ke svému poslání, mi ještě chvíli trval. Mnoho let jsem dělala kariéru v korporátním prostředí. Na Lidských zdrojích (bez lidí jsem pracovat nedokázala). Nakonec jsem zakotvila ve vzdělávání. Krásná práce. Pomáhat dospělým lidem růst.

Po celou dobu mě neopustila psychologie. Průběžně jsem se do-vzdělávala: výcvik v navigaci k povolání (práce jako životní po-volání), výcvik v psychoterapii, mindfulness, další a další kurzy.

V této době jsem také potkala svého milovaného muže, životního partnera. Spolu vychováváme tři děti. Někdy tedy vychovávají ony nás.

Konečně se zrodila i moje psychoterapeutická praxe. Klienti, kteří potřebují pomoc a kterým já dokážu pomoct. Každý den se učím. Stejně jako v dětství se pořád hodně ptám. Jen si víc dávám pozor, jestli ten druhý chce odpovídat. A jsem tu. V sobě.